Duševní onemocnění trápí přibližně každého třetího Čecha. Díky síti Center duševního zdraví, která fungují po celé České republice, nacházejí pacienti často nový smysl života. A dokáží se vrátit zpátky do běžného života, do svého zaměstnání… I to je případ devětatřicetiletého Zdeňka, prvního klienta, jehož příběh vám nyní přinášíme.

Psal se rok 2011. Dnes devětatřicetiletý Zdeněk se dozvěděl od lékařů diagnózu. Schizofrenie…

„Příznaky ve mně ale zakořenily už dávno. Ještě na základní škole jsem byl v pohodě a měl hezké dětství. Střední škola mi však začala přerůstat přes hlavu. Hodně se na mě podepsala. Dojel jsem na svoji pečlivost až puntičkářství,“ vrací se zpátky v čase Zdeněk.

Učil se pozdě do noci. A pak ještě rýsoval výkresy. Někdy do dvou do rána, jindy do tří. Nebylo ale ani výjimkou, že rýsoval ještě v pět ráno. „A leckdy jsem spát nešel vůbec. To byl podle mě ten moment, kdy jsem si zadělal na velké problémy.“

Nedostatek spánku
Časté, skoro denní nedostatky spánku, udělaly své. Po dvou letech Zdeněk musel studium ukončit a přejít na jinou střední školu. Tu už zakončil úspěšně maturitou. Následovalo dvouleté studium na vyšší odborné škole, které následně ukončil. A nastoupil do pracovního procesu. „I zde jsem uplatňoval svou přehnanou pečlivost. Moje práce mě velmi naplňovala, byla to moje srdeční záležitost. A tam jsem poznal i mou velkou lásku a později s ní vytvořil vážný vztah.“

Po roční neschopence do invalidního důchodu
Po deseti letech však zaměstnání musel přerušit. „Semlela mě opět má preciznost. Následovalo i postupné zhoršování mého psychického stavu, i když tenkrát jsem ani nevěděl, že se mě nějaká schizofrenie týká. Roční neschopenka, která vygradovala zažádáním si o invalidní důchod… Byly to hrozné časy a já vůbec nevěděl, co se to se mnou děje...“

Pomoc odborníků si nechtěl připustit. A to mu zničilo i soukromý život. „Následoval těžký rozchod s přítelkyní kvůli tomu, že jsem vůbec netušil, co se se mnou děje. Natož o tom mluvit nebo to pochopit. Svou diagnózu jsem se dozvěděl až po tříletém odmítání odborné pomoci. Když jsem si léčbu připustil, bylo už celkem pozdě.“

Tři roky odmítal pomoc
Vztah mu sice nevyšel, byla to však jeho přítelkyně, která ho po dlouhém přemlouvání dostala k odborníkům. „Trvalo mi tři roky, než jsem pomoc vyhledal. Nemoc už v té době ovlivňovala můj život ve všech směrech. A bohužel i vážný vztah skončil…“

Kromě přítelkyně nemělo jeho nejbližší okolí o jeho nemoci tušení. Vše se provalilo, až když přestal Zdeněk chodit do práce. Miloval ji, ale už ji zkrátka nezvládal. „Po roční neschopence se ze mě stal invalidní důchodce, takže jsem svou nemoc už dál nemohl utajovat.“

Přátelé i rodina přijali diagnózu dobře. A nejen nejbližší, ale i kamarádi Zdeňkovi pomáhali a podrželi ho v nelehkých stavech.

Pomocnou ruku mu podalo Centrum duševního zdraví (CDZ), kam se dostal na návrh psychiatričky.

Tři mušketýři
„Upřímně – tenkrát jsem nebyl vůbec nadšený. Měl jsem obavy, dokonce i strach. Bylo to v zimě, před pár lety. Na vánočním setkání klientů a pracovníků CDZ byl i klient, kterému o mém vstupu do Centra duševního zdraví řekla moje paní doktorka. Dali jsme se spolu do řeči. Ač oba ze stejného města, komunikace byla obecná. Počasí, koníčky, jak se nám daří... Ovšem i tak to bylo moc příjemné, našel jsem si v něm díky tomu kamaráda.“

Přátelství postupně sílilo. A díky volnočasovým aktivitám našel v CDZ i druhého kamaráda. „Teď nám tam všichni říkají Tři mušketýři,“ směje se Zdeněk.

Když spolu děláme rozhovor, je Zdeněk pohodový, veselý. Ale jak mě upozorňuje, ne vždy je mu do smíchu.

Paranoidní myšlenky
Jsou dny, kdy mu těžké deprese ani nedovolí vstát z postele. „Nemoc mě v běžném životě limituje a ovlivňuje poměrně dost. Někdy je problém ráno i vstát, natož vykonávat nějakou činnost. Přepadají mě paranoidní myšlenky, takže i cesta na nákup se pro mě stává úplným peklem,“ popisuje Zdeněk.

Například cestování dopravními prostředky bylo dříve téměř nemožné. A ruku v ruce s tím šlo časté střídání nálad do extrémů, které bylo velmi vysilující.

Vygradovalo to půlroční těžkou depresí. Zdeněk si chtěl sáhnout na život a spáchat sebevraždu. „Následovala skoro tříměsíční hospitalizace v psychiatrické nemocnici. I vedlejší diagnózu lékaři pojmenovali. Zní OCD, tedy obsedantně kompulzivní porucha. Představte si to tak, že byste neustále museli kontrolovat všechno možné do extrémů. Zda je vypnutý vařič, zda z kohoutku neteče voda, zda je zhasnuté světlo…“

CDZ mi prospívá
Současný Zdeňkův stav je stabilizovaný. Nejen díky kombinaci léků, ale i díky službám CDZ. „Pomáhá mi, dokonce bych se nebál říci, že mi prospívá. Každý týden mám schůzku s panem psychologem, se kterým probírám úplně všechno. Někdy přijedu do CDZ já, jindy mě navštíví zase on u mě doma.“

V CDZ přichází do kontaktu Zdeněk se všemi zaměstnanci. „U někoho je to prohození pár vlídných slov u kávy a čaje, s některými pracovníky CDZ přicházím do kontaktu častěji. Ale všichni se aktivně zajímají, jak se mi daří. Nejužší spolupráce je pak s panem psychologem, sociální pracovnicí, terénní zdravotní sestrou a peer konzultanty…“

Nácvik cestování i sdílení strastí
Dříve využíval v CDZ i konzultace s psychiatrem. A za velmi přínosné považuje – minimálně jednou za čtrnáct dní – konzultace s terénní zdravotní sestrou a sociální pracovnicí.

„Když mám chuť a energii, řešíme konkrétní věci – například nácvik cestování dopravou, pohybování se mezi ostatními lidmi. Když nemám chuť a náladu, jen tak si povídáme o mých strastech a potížích. Vytvořili jsme společně i krizový plán, abych lépe rozpoznal nájezd na psychózu a zhoršení stavu. A už mám i páky, jak tomu vzdorovat.“

Naučil jsem se s nemocí žít
A co Zdeněk považuje za největší pokrok, který díky CDZ udělal? „Díky CDZ a jejím pracovníkům jsem se naučil s nemocí žít, lépe ji pochopit, porozumět jí. Dokonce – ač jsem velký trémista – začal jsem jezdit s týmem CDZ na besedy po středních školách, kde jsem se naučil vyprávět svůj životní příběh.“

Návštěvy studentů v okrese, kde se CDZ nachází, jsou pro Zdeňka velmi motivující. A svým způsobem i velmi účinnou terapií. „Cítím, že můj životní příběh a jeho sdílení může někomu i pomoci, což je mým nejsilnějším motorem, proč to dělám. Rád dělám dobré skutky. A jestli to pomůže – byť jednomu jedinému studentovi – má to celé smysl.“

Díky CDZ tak našel Zdeněk smysl svého života. „I díky CDZ si uvědomuji, že i s tak těžkou a zákeřnou nemocí, jakou je paranoidní schizofrenie, se dá plnohodnotně žít. I když je to někdy velmi ztížené…“

rozhovor zpracovala: Veronika Cézová