Péče o duševně nemocné se s postupující reformou přesouvá zpoza zdí psychiatrických léčeben do komunit. Stávající systém totiž připomíná podle psychiatra Jana Pfeiffera spíše scény z Přeletu nad kukaččím hnízdem než moderní zdravotní péči. „Tam, kde to dělají dobře, neříkají ‚máme hotovo‘, ale chápou, že je to nějaký proces, který se v průběhu doby mění,“ říká Pfeiffer v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.

S MUDr. Janem Pfeifferem si povídala Anna Košlerová. Celý text rozhovoru najdete ZDE.

zdroj: iROZHLAS
autor: Anna Košlerová

Jak vypadá realita života s duševním onemocněním? Příběhy lidí, kteří své diagnózy překonali a umí s nimi plnohodnotně žít.

Každý má ve svém okolí někoho, kdo si prošel psychickými problémy. Přesto má většina lidí ve společnosti velmi vágní představu, co duševní onemocnění ve skutečnosti znamená. Česká televize proto připravila devítidílný dokumentární cyklus autorských filmů Péče o duši, v němž přibližuje realitu života s duševním onemocněním prostřednictvím příběhů lidí, kteří ho překonali a umí s ním plnohodnotně žít. 

Představujeme Vám video "Co skrývá úsměv", které se dotýká jednoho z nejzávažnějších aktuálních problémů, křehkosti duševního zdraví dětí a dospívajících. S duševními obtížemi se v České republice alespoň jednou potkalo až 20% dětí. V období dětství a dospívání se reálně začíná projevovat 70 % problémů v oblasti duševního zdraví a pokud na tyto projevy budeme včas a efektivně reagovat, můžeme zabránit jejich hlubšímu rozvoji.

Multidisciplinarita není jen více odborníků na jednom pracovišti. Člověk není jen soubor diagnóz, z nichž si s každou jednotlivou má poradit jeden specialista. Jednotlivé složky naší osobnosti – fyzické, psychické, sociální a spirituální – vzájemně souvisí a ovlivňují se, v dobrém i ve zlém. Na tento fakt moderní medicína reaguje propojením spolupráce mezi jednotlivými profesemi a integrováním pacienta a jeho rodiny do středu zájmu. V péči o duševní zdraví si již nevystačíme s biomedicínským modelem. Nemoc je třeba vnímat jako událost lidskou, ne jen biologickou. Na tento fakt reaguje péče o duševní zdraví zapojením různých profesí a služeb, které svůj postup vzájemně s pacientem koordinují.

V posledních letech se daří výrazně posílit spolupráci mezi lůžkovými a komunitními službami. Řada osob s duševním onemocněním, i těch, kteří byli v psychiatrických nemocnicích hospitalizováni mnoho let, dnes žije v běžnějších, normálnějších podmínkách, než jsou a mohou být v psychiatrických nemocnicích.

Běžné bydlení s adekvátní, individualizovanou a na zotavení orientovanou podporou, respektive jeho nedostatek, se nyní ukazuje jako jeden z nejkritičtějších článků dalšího pokračování reformy.

V souvislosti s kritikou ústavní péče se v řadě zemí západního světa začaly v šedesátých letech dvacátého století rozvíjet komunitní týmy duševního zdraví. Rozvoj těchto týmů umožnil přesunout péči o pacienty z ústavů do komunity.

Komunitní týmy duševního zdraví však byly v průběhu svého vývoje také kritizovány za nejednoznačné a někdy příliš ambiciózní cíle. Cílem kritiky byla i tendence zanedbávat lidi s nejnáročnějšími potřebami zdravotní a sociální péče.

Nejznámější definici zotavení vytvořil v roce 1993 psychiatr William Anthony. Popsal ho jako "proces hluboce osobní a jedinečný, proces změny přístupu, hodnot, pocitů, citů, dovedností a rolí. Jde o způsob prožívání nadějeplného a přínosného života i přes omezení, která nemoc přináší."

Je patrné a cítíme, že potřebujeme velké množství lidí se zkušeností, jimž můžeme pomoci najít odvahu a rámec, ve kterém se mohou zapojovat. Není tedy naším cílem mít několik aktivních uživatelů, ale mít „hnutí“ a systém, který je nastaven a dává možnost být součástí v mnohovrstevnatém prostředí, kde se změny v péči o duševní zdraví odehrávají.

Velmi důležitým a silným motivačním prvkem je prohlubující se spolupráce mezi zdravotníky a sociálními pracovníky. Svůj význam má jistě i setkávání zástupců sociálních služeb napříč Moravskoslezským krajem (MSK) s metodiky multidisciplinarity 1x měsíčně. Do té doby se jednotlivé týmy prakticky nesetkávaly. Věděly sice o sobě, ale neměly potřebu ani možnost sdílet spolu informace či zkušenosti.

Link na audiovizuální prezentaci:
https://onedrive.live.com/?authkey=%21ALhKPLe%5FbTmfOpI&cid=37A823DE2DC6AB65&id=37A823DE2DC6AB65%2169616&parId=37A823DE2DC6AB65%2169406&o=OneUp

Měnit postoje zkušených profesionálů v psychiatrii, a tím i systém péče o duševní zdraví, byla výzva a vize, která mi již od počátku imponovala. Byla to nabídka něčeho, čeho nešlo nevyužít. V našich vodách totiž není běžné, aby mohli být všichni, kdo chtějí, součástí procesu a psaní „pravidel“ psychiatrie. Dávat lidem v přímé péči možnost zapojit se do procesu reformy byla ojedinělá příležitost.

Link na audiovizuální prezentaci:
https://onedrive.live.com/?authkey=%21ALhKPLe%5FbTmfOpI&cid=37A823DE2DC6AB65&id=37A823DE2DC6AB65%2164237&parId=37A823DE2DC6AB65%2169406&o=OneUp